Dnešní evangelium je jako skok do vody. Do neklidné vody. Náhle jsme se ocitli ve víru bouřlivého rozhovoru. Vynořili jsme se uprostřed věroučné hádky. Ježíš Nazaretský versus jeho odpůrci. Jedna i druhá strana přímo srší argumenty. Chrlí je na své protivníky. Argumenty se valí jeden přes druhý a jen těžko je lze všechny sledovat. Vře to. Inu polemika, jak má být. Takže – kolem sebe máme rozbouřené vody evangelijního rozhovoru. Mnohé protečou, aniž bychom si jich všimli. Já se nyní pokusím z těchto nepřehledných a hlubokých vod alespoň trochu zachytit a přečerpat do kázání.

Každé přirovnání má svůj rub a má svůj líc. Podobně i Ježíšova podobenství mají svou přivrácenou a odvrácenou tvář. Obsahují část, kterou lze domyslet jako výmluvný obraz či příměr. Část, která promlouvá, funguje, osvětluje situaci. To je lícní strana podobenství. A pak je zde ještě rub, druhá část, kterou když začnete domýšlet, začne přirovnání drhnout a skřípat a už tak dobře nefunguje. Existují detaily, které jsou pro obrazný příběh sice nezbytné, ale k původnímu sdělení nepasují. Žádné přirovnání nemůžete brát stoprocentně jako věrný obraz skutečnosti.

Hlava je pozoruhodné zařízení. Skrývá v sobě mozek, nejtajuplnější, nejsložitější ze všech lidských orgánů. To nejpodivnější se odehrává uvnitř mozku, ale těžko přesně říci kde. Věda dodnes pořádně nepochopila, jak vlastně mozek funguje a jak se v něm rodí myšlenky. Ale rodí se. Zcela určitě. Někdy rozumné, jindy hloupé. S technickou chladnokrevnosti bychom mohli říci, že my lidé jsme stroje na myšlenky. Produkujeme jednu myšlenku za druhou. Bez myšlenek se neobejdeme. Běda tomu, kdo myšlenky trvale nepotřebuje. Rovněž naše bohoslužba je závislá na myšlenkách.

Před očima mi vyvstávají dva výjevy, sestry a bratři. Obě scény vyvolává přečtený úryvek z Pavlova dopisu do Říma. Dva obrazy značně rozdílné, a přesto náramně podobné.