Život člověka je jako cesta, po které jdeme. Já si zde v kostele pomáhám různými obrázky. Snažím se zachytit všelijaké příběhy o lidech v Bibli. Každý z nich šel nějakou svou cestou. Schválně, jestli si vzpomenete na něčí jméno z Bible. … Pokaždé, když o těchhle lidech mluvím, snažím se vybrat nějaký vhodný obrázek. Dnes bych však potřeboval obrázek, který v zásobárně předloh nenajdu. Víte jaký? Obrázek sebe samotného. Měl bych na tabuli připevnit sebe. Neumím malovat obličeje. Stejně jako oni – jako Mojžíš a Ježíš, David a Pavel, Ráchel a Marie, stejně tak jdu životní cestou také já.

Řeknu vám velice přesně, co jste udělali dnes ráno, když jste otevřeli oči. Nadechli jste se. Dýchali jste také, když jste vstávali. Dýchali jste též po celou noc předtím. A několik set nádechů jste už stihli provést od svého příchodu do kostela. Dýcháme, aniž si to uvědomujeme. Většinou bez povšimnutí nabíráme vzduch do plic a zase jej odkysličený vypouštíme ven. Dech je samozřejmou součástí našeho života. Dech je nedílnou součástí života. Ouvej, když se někomu nedostává dechu. Ouvej, když někomu plíce nefungují tak, jak mají. Astmatici se musí mít na pozoru.

Sestry a bratři, napsal jsem dopis, dovolím si vám jej přečíst.

Milý proroku Jonáši, dozvěděl jsem se o všem, co tě potkalo. Jak jsi zaslechl Boží výzvu, abys šel městu Ninive kázat o hrozící zkáze. Zaslechl jsi sice, ale zprvu jsi vůbec neposlechl. Místo aby ses vypravil za stanoveným cílem, dal ses na útěk. Přes moře ses chtěl plavit až do jakési Tramtárie, na jejímž přesném jménu a poloze vůbec nesejde. Chtěl jsi hlavně pryč od Hospo-dina, pryč od nepohodlného úkolu. Tvůj Bůh tě vyrušil a rozvířil tvůj klídeček.

Sestry a bratři, až vás spolkne velryba, neztrácejte hlavu a zkuste povědět nějaký žalm. Můžete odříkávat žalmová slova, jaká znáte z Bible, anebo můžete pronášet slova vlastní. Ono totiž není vůbec složité stát se žalmistou. Prorok Jonáš nic takového neplánoval, a přeci přivedl na svět celkem povedený žalm: V soužení volal jsem k Hospodinu, a on mi odpověděl.

Když uplynula sobota, Marie z Magdaly, Marie, matka Jakubova, a Salome nakoupily vonné masti, aby ho šly pomazat. Brzy ráno, prvního dne po sobotě, sotva vyšlo slunce, šly k hrobu. (1n) Ano, přesně tak to máme zapsáno: šly zrána ke hrobu. Ženy. Na úsvitu velikonoční neděle vidíme Ježíšovy učednice, zatímco Ježíšovi učedníci jsou kdovíkde. Spí ještě? Vyspávají snad po truchlivém večeru, kde se vínem nešetřilo?

1. Vjezd – počátek konce

„Již k tobě král jde tvůj, Sióne, prozpěvuj.“ – zpívali jsme v úvodu. „Cože,“ namítne někdo, adventní píseň Zvedněte brány svrchků svých, jakpak ta sem dnes pasuje?“ Inu pasuje.

To nemá chybu. Tohle podobenství prostě sedí. Pasuje do života. Trefně vykresluje otázku viny a odpuštění. Rozhodně není vůbec náhoda, že se podobenství o marnotratném synu stalo základním obrazem vztahu Boha a člověka. Když se zeptáte napříč církvemi (a na Západě se takové výzkumy opravdu prováděly), tedy když se zeptáte napříč církvemi na nejznámější Ježíšův příběh či podobenství, na plné čáře vyhrává podobenství o marnotratném synu. Jasné, přehledné krásné.